Horolezctví

Z knihy Ostrov od Aldouse Huxleyho



„Nebezpečí,“ řekl a znovu slovo zopakoval, „nebezpečí. Nebezpečí přijaté vědomé, a přesto lehce. Nebezpečí sdílené s přáteli, v kruhu přátel. Sdílené vědomě, sdílené až k hranicím samého vědomí, takže se toto sdílení a nebezpečí stávají jógou. Dva přátelé svázaní spolu lanem na skalní stěně. Někdy i tři nebo čtyři přátelé. Každý z nich si uvědomuje své napjaté svaly, svůj um, svůj strach a svého odvážného ducha, jenž tento strach přesahuje. A každý z nich si samozřejmě uvědomuje přítomnost všech ostatních, strachuje se o ně a dělá vše pro to, aby si mohl být jist, že jsou v bezpečí. Život v této nejvyšší sféře tělesného a mentálního napětí, život bohatší a neskonale vzácnější díky všudypřítomné hrozbě smrti. Ale po józe nebezpečí je tu i jóga vrcholu, jóga odpočinku a uvolnění, jóga naprosté vnímavosti, jóga obsažená ve vědomém přijetí toho, co je dáno tak, jak je to dáno – bez cenzury vaší roztěkané moralistické mysli, bez nánosů fantasií. Jenom tam tak sedíte s uvolněnými svaly a myslí otevřenou slunci a mrakům, otevřenou dálce a obzoru, otevřenou nakonec i beztvaré, nevyjádřitelné Ne-myšlence, kterou právě díky poklidu vrcholu můžete vytušit – hlubokou a nekonečnou – v kolotavém proudu každodenního myšlení.
A pak nastane čas na sestup, čas na druhé kolo jógy nebezpečí, čas na obnovení napětí a uvědomění si života v jeho zářící plnosti, a to právě v okamžiku, kdy nejistě balancujete na hranici sebezničení. A poté se na úpatí skály odvážete a vydáte se dolů po kamenité stezce k prvním stromům. Dorazíte do lesa a přihlásí se jiný druh jógy – jóga džungle, jóga úplného si uvědomění života na vlásku, života v džungli v celé jeho bujnosti i jeho hnijící, hemživé odpornosti, v jeho melodramatické rozpolcenosti orchidejí a stonožek, pijavic a pralesních ptáků, pijáků nektaru i pijáků krve. Život přinášející řád v chaosu a ošklivosti, život konající své zázraky zrození a růstu, ale konající je – aspoň tak se to jeví – jen kvůli tomu, aby se sám zničil. „Krása a hrůza,“ řekl Vidžaja a zopakoval: „Krása a hrůza. A pak najednou když se vrátíte z jedné ze svých výprav do hor, najednou už víte, že existuje smíření. Ne však pouhé smíření. Spojení, totožnost. Krása spojená v jedno s hrůzou v józe nebezpečí. Prázdnota ztotožněná s invidualitou v sabatové józe vrcholu.“