Itálie - Dolomity 27.9. - 1.10.2006

Dneska balím, večer před odjezdem...no a zkusim to zvážit.
Horolezeckej komplet vercajk /bez lana/ - 4,8 kg
Jídlo + voda - 6kg
Oblečení + bivak - 9,6 kg
Ostatní /deník, baterka, nůž....atd./ - 3 kg
a pak ještě něco, ale nevim co.
No a snad jedem 4 - Piggi, já, Hadr a Honza Muller
(brácha Piggiho, zvaný Zetor, touto dobou na NewZeland)
Předpokládaná vyrážečka 17:00 - 18:00 hod.

Teďka už si ani pořádně nevzpomínám jak to celý bylo. Jdu to teď nějak dopsat, ale mezitím uběhlo pár týdnů. Dnes je 30.10.06--takže cca. měsíc po 27.9.06. Myslím, že byl čtvrtek nebo středa?...teď fakt nevim.

Vyrazili jsme na noc v předpokládané sestavě beze změn v Peugotu Honzíka. Ten celou cestu řídil, až tam nakonec dojel někdy k ránu - kolem 3:00. Zaparkovali jsme po chvilce hledání, "českého fleku", ideálního místa na rozlehlém parkovišti. Hned padlo brko a pivo. Pak improvizovaná osobní véča a pod krásnejma studenejma hvězdama jdeme spát. Já samozřejmě ve spacáku bez zipu a Hadr (David Haderka) v letní dece. Ale nicméně ráno je nádherně, trochu kosa, spacáky durch od rosy. Hadr potřebuje pár věcí...spacák a karimatku, tak se s Honzou seberou a jedou do Cortiny nakupovat. My zatím vaříme, jíme a sušíme a hulíme. Kolem nás se probouzí vysoké vápencově bílé hory a hutně zelené lesy. Po příjezdu z nákupů /spacák, nafukovací karimáma ..atd) se balíme a vyrážíme rozvážně do pohoří Sorapis. Baťohy během chůze dostávají stejný tvar i váhu. A kráčíme, a suneme se k vysněnému jezeru Sorapis. Po cestě-při sestupu ze sedla procházíme kolem jeskyně, která je ideální na drsnej bivak.Cesta vede podél sjezdovek. Tohle je menší popis naší trasy v Sorapisu.....RioGere-Rif.Faloria-Rif.Tondi-Forc.Faloria-La Selletta-/přes suť dolů/-L.D.Sorapis/jezero/-a dolů a dolů-Tre Croci.

Celej den nahoru a dolů.V kuse jdeme okolo sedmi hodin. Takže končíme za tmy a téměř mrví u jezera Sorapis.Taky nás dost mátly vzdálenosti (jak neobvyklé v horách) a časy za jak dlouho se to dá zvládnout.Během dne potkáváme Alpské ptáky...vždy jsou dva a černí se žlutými zobáky. Hadr se potí, Honza je naspeedlej. Nicméně je to záhul pro všechny. Večer na chatě je otevřená bivak chajda, to je naše spása. Jsme bez vody a žízeň nás nutí vařit vodu z jezera, která připomíná mléko, trošku vápna no. Občas zavane nervozita, především mezi Hadrem a Honzou, která nakonec přeroste v hádku na život a koruny.Ale to předbíhám.

Jezero Sorapis.

Na chatě Sorapis po ránu začíná zevl. Pomalu si na vápenatou vodu zvykáme a neustále se něco kuchtí - česká kuchyně. Taky se fotí a dost hulí. Postupně se objevují skupinky turistů - povětšinou Češi a /Francie,Itálie/. A taky se vytvořila další přezdívka pro Piggiho - Zikurat. Později často vyslovujeme magickou formuli - "zikuratova parta". Při sestupu od jezera a chaty se dostáváme na exponované úseky jištěné ocelovými lany, leč přecházíme vše bez navázání. Na protější skále-stěně-masivu vidíme okénka a chodby z vojenských bunkrů. Jeden takový, ale o dost menší později prolézáme, ale nic nenacházíme, jen schodiště vedoucí dolů a dolů. K autu je to ještě pár hodinek.

U auta či snad již při sestupu ze Sorapisu, jsme se rozhodli pro návštěvu Marmolady 3342m.n.m. A to už si Hadr kupuje i boty. Honza si zas musel pořídit mačky. Půjdem totiž po ledovci. K Marmoladě opět řídí Honza a jede poměrně vysoko položenou silnici asi 20km a víc. Po cestě občerstvení v podobě housky s masem za nějaký 4E a to hned 2x., k tomu pivko či co. Honza nám trochu rozproudil krev při sjíždění serpentýn,ale jinak dobrý. Pod Marmeladou parkujem u jezera De La Fedaiu.

Jezero De La Fedai

Ráno budíček ještě za tmy - tzn. kolem 7:00 (poprvé co jezdím do hor). Pak snídaně dole u jezera v takovým horolezeckym malym krámku-kafe-kobliha. Nákup samolepek a pohledů. Taky se dozvídáme, že snad jede lanovka. Tak se nakonec svezem s partou nabroušenejch Italů, kteří jdou cvičit na ledovec. Nicméně lanovka nám ušetří cca. 600 výškových metrů za 4E + krásný ranní výhled. Po cestě pěšmo k nástupu na ledovec jsou zajímavé skalní útvary a sedliny...něco jako acháty a peckoviny. U ledovce nazouváme mačky a stoupáme po ledovci. Honza to trochu moc napálí a mizí nahoře v dálce, bez zájmu o nás, s cizí českou dvojicí. Hadr s Piggim používají "špecialnu taktiku" na laně, kde maj moře uzlů. Procházíme kolem menších trhlin, ve kterých trénují italští junioři lezení v ledu. Nakonec se dostáváme pod asi 100metrovou feratu, ne moc těžkou, ale v této výšce výtanou jako zpestření jinak stereotypní chůze vzhůru. Nad ni už jen po hřebenu sněhu až k vrcholu. Tam trávíme společně asi hodinu (Honza spíš dvě) u jídla a focení výhledů či exhibicí Hadrovi šatny. A pak zase společně dolů. Všichni 4 jsme navázaní, aby jsme to vyzkoušeli. A jak jsme je tak při sestupu poslouchal , rozhodl jsem se pro menší praxo-školení. Byl jsme první na laně (tzn. jako první, při sestupu úplně dole). No prostě jsem skočil a zatáh, jako že jsme spad do trhliny.

Sestup z Marmolady.

No reakce byly různé: kotrmelce, sudy, jízda po zadku až po jakési brzdění cepínem. Chvíli mi všichni nadávali, ale pak to uznali jako jeden z moc dobrejch zážitků na týhle výpravě. Po srandě to stíháme jen tak tak na lanovku směr dolů, kde udivení Italové komentují naše cvičení. A jako vždy (alespoň z mého pohledu) se náhle rozhoduje, že se jede domů. Sedáme do auta, no a hned jedem na dálnici a přes všechno kolem, /hádky, výměna řidičů/ v noci přijíždíme domů. Zase hádka o charakteru horolezce a konec.

Pod ustupujícím ledovcem.